Když se láska změní ve zlý sen

Když se láska...

Spousta z nás si tím již mnohokráte prošla. Na začátku je vše překrásné a oplývající láskou. Postupem času přijdou problémy a hádky a ze zamilovaných se mohou stát rivalové na život a na smrt. Kdy je ten správný čas odejít? Kdy je situace již neudržitelná? A kdy se ještě vyplácí bojovat? To je na rozhodnutí každého jedince. Ale dnes se na to zkusíme podívat z mého osobního postoje.

Na začátku byla láska

Je to již více než rok, co žiji se svým partnerem. Na počátku všeho byla obrovská láska a vášeň. Ale nedlouho potom, co jsme spolu začali žít, se začaly projevovat naše rozdílné názory a postoje. Není se čemu divit. Náš věkový rozdíl je 15 let a můžu vám říci, že jak mi to na začátku přišlo sexy, dnes se na to dívám již trošku jinak.

Začalo to obyčejnými sváry o to, kde má co své místo, kdo patří do kuchyně, kdo bude uklízet a podobnými dohady. Ale všechny tyto dohady končily výbuchy smíchu a společným objetím. Postupem času jsme se naučili se spolu sehrát. On chodil do práce, já byla doma, starala se o děti a pracovala od stolu. Všechno bylo fajn. Potom ale onemocněl. Nejdříve ho bolel zub, potom začal mít problémy s kolenem a nakonec nastoupila DNA ze špatné stravy. On byl stále více podrážděný a my se začali odcizovat více a více.

Odcizení jako okraj propasti

Čím hůře mu bylo, tím hůře se k nám choval. Stále byl podrážděný, nic mu nebylo dost dobré a všechno bylo stále špatně. Chápala jsem ho. Byl na tom opravdu špatně, a proto jsem se snažila projevovat co nejvíce solidarity a empatie. Opravdu jsem se snažila. Co chvíli jsem se ptala, jestli něco nepotřebuje, jestli chce jíst nebo tak něco. Někdy chtěl, jindy mne odbyl.

Čím déle prodléval v posteli, tím horší se jeho stav stával. Alespoň pro mě. Celé dny si brouzdal po facebooku nebo koukal na filmy a dopisoval si s kamarády a kamarádkami. Já jsem byla v pozadí. Uklízela jsem, vařila, pracovala, starala se o děti a o něho. Nevadilo mi to, ale vadilo mi to jeho chování. Ticho. Ano, naprosté ticho. A když už něco řekl, většinou to byly jen výčitky.

Propast velká jako Grand Canyon

Horšilo to. A to doslova. Byli jsme vedle sebe spíše jako dva spolubydlící než jako pár. Naše soužití pro mne začalo být peklem. Od rána do večera jsem se skoro nezastavila a když jsem si přišla pro pusu, objetí nebo se jen přitulit, setkala jsem se s chladem. Tatam se ocitly vřelé polibky a utěšující objetí. I v noci jsme najednou spali každý na jedné straně postele. Žádný sex, žádné spaní ve společném sevření. Bylo to pro mne deprimující. Vydržela jsem to 2 týdny. Potom jsem bouchla. Stačilo k tomu opravdu málo. Jen se mne ráno zeptal, co mi je, když si konečně všiml, jak se tvářím.

Hádka. Najednou to ze mne všechno sršelo jako blesky a hromy při bouřce. Byla jsem příliš deprimovaná na to, abych si brala servítky. Koukal na mne jako tvrdé „Y“. Slzy se mi rozčilením hrnuly do očí a já začínala být hysterická. Jak jinak. On mi jen řekl, že až mu bude líp, tak se to zlepší.

Další 2 týdny a změna nenastávala. Zpohodlněl. I když už mohl chodit, stejně si mne posílal pro jídlo a měl na mne čím dál tím vyšší nároky. Ach jo. Bylo to opravdu peklo. Nemluvili jsme. Nemluvili jsme o ničem. Když jsem se zeptala, co by chtěl k obědu, řekl mi, že je mu to jedno nebo že ho nic nenapadá. Připadala jsem si příšerně. A čím dál tím více se to projevovalo i na mé náladě. Hádky začaly být naším denním chlebem a všechna láska se pomalu začala ztrácet. Každý jsme stáli na jedné straně, proti sobě. Bála jsem se, že už se to nezlepší. A právě v té době mne začaly napadat myšlenky na odchod. Bylo mi to líto. Když jsem se totiž ohlédna nazpět, viděla jsem jen velikou lásku, teď jsem viděla jen despotického chlapa, který mě doslova tyranizoval.

Uzdravení nebylo o nic lepší

Jak jsem byla naivní, že když se uzdraví, vše bude zase jako dříve. Nebylo. Přišlo sice jeho uzdravení, ale náš vztah zkomíral stále dál. A čím dál tím více. Začal odcházet dopoledne a vracel se v noci. Když se vrátil, tak místo toho, aby mi řekl, kde byl, co dělal nebo jak se měl, slýchávala jsem jen výčitky, že nejsou peníze, že není uklizeno nebo že ho vůbec nevnímám. A měl pravdu. Přestala jsem ho vnímat. Už mne nebavil. Jakmile mu tohle došlo, otočil. Začal se snažit, nosil mi snídaně do postele, chodil s námi na procházky. Vše to byla idylka.

Jak dlouho to může vydržet?

Všichni mi to říkali. Říkali mi, abych si dávala pozor, že jakmile si mnou bude zase jistý, začne se chovat stejně. Nezačal. Naopak. Začal mne podporovat ve všem, co jsem dělala a dělám, a to až do dnešních dní. Jsem ráda za to, že ho mám a je součástí mého života. Pochopila jsem, že ne všechno se musí hned vzdávat. Někdy, ikdyž máte pocit, že je již nejhůř, se vyplatí vytrvat. To zlo totiž nemůže trval stále. Zlo je jen přechodný stav.

Takže dámy, obrňte své nervy a počkejte si na lepší časy. Když to neuděláte, bude to vaše rozhodnutí, ale jednoho dne byste mohli litovat toho, že jste povolily. Hodně štěstí.

Fotografie publikována se svolením cuteimage/freedigitalphotos.net

Autor: Lady Di

Komentovat

Email nebude publikován. Požadovaná pole jsou označena *

*

Scroll To Top