Povídáme si narovinu: Děti jsou kruté

Obrázek publikován se svolením David Castillo Dominici/FreeDigitalPhotos.net

Děti nejsou vždy tak svaté, jak vypadají. A teď nemyslím, že vás neposlouchají nebo vás dokonce zlobí. O tom se bavit nebudeme. Dnes se pobavíme, jaké jsou děti, když s nimi jako rodič nejste. Děti nejsou vždy svaté, děti bývají i kruté. Pamatujete si, jak vám ublížily?

Pamatujete si na základní školu? Doby slastného dětství? Jenže pro všechny to tak šťastná léta nebyla. Někteří z vás možná ví, o čem mluvím. Někteří z vás by se o tom raději nebavili. Bohužel já na to mám jiný názor. Jsou prostě věci, o kterých by se mělo mluvit, ale lidé o nich „taktně mlčí“ nebo o nich mluví na špatných místech.

Já bych si však dnes chtěla popovídat o něčem, o čem se běžně moc nemluví, neboť my jsme přeci byli svatí a naše děti jsou ještě větší andílci. Jaká je ale pravda?

Všichni mluví o šikaně. Co je ale šikana?

V otázce dětské krutosti se mluví jen o šikaně. Jenže ani toto téma není vyřešené, rodiče je totiž nepřijímají dobře a děti o tom nedokážou mluvit. Problém však nespočívá jen v šikaně, ale celkově v dětské krutosti a někdy vlastně i nevědomém chování. O čem vlastně mluvím?

Jde o to, že děti často ubližují, aniž by samy chtěly. Možná jen chtějí být středem pozornosti, potřebují být vtipní, potřebují si ukotvit postavení vůdce a před svou partou velet celému světu. Nebo jsou jen osobně ublížené, neúspěšné, neakceptované a neuznávané od vlastních rodičů, a pak mají potřebu vybíjet si to na druhých.

Obrázek publikován se svolením David Castillo Dominici/FreeDigitalPhotos.net

Obrázek publikován se svolením David Castillo Dominici/FreeDigitalPhotos.net

Chování, které zažene ke zdi

Dospělí pak vnímají jen slovo šikana. Jak ale šikanu vymezit. Já bych řekla, že v mnohých případech by odborník dozajista o šikaně nemluvil. Řadový rodič by možná řekl, že tímto chováním se přeci dítě utužuje. Já bych ale řekla, že je potřeba o tom mluvit, neboť znám mnoho případů, kdy by člověk o šikaně neřekl ani půl slova, a přesto chování dětí dohnalo onu osobu do krajností.

Znala jsem spoustu lidí, tehdy dětí, které chování ostatních dětí dostrkalo k tomu, že se samy začali chovat tak, jak by se nikdy v životě chovat nechtěly.

O určitém typu chování by se dalo totiž říci, že druhého člověka dožene ke zdi a nejen k ní, zažene ho přímo do rohu, z kterého není žádným směrem úniku. Možná, kdyby ono dítě v koutě nakopalo to posmívající se dítě do bolestivých partií. Jenže ono se špatně kope proti dvaceti jiným dětem, neboť skupina vždy stojí za agresorem, nikoli na straně toho slabého. A hlavně se špatně kope dětem, které jsou slušně vychované a které tak nedokážou ublížit ani člověku, který ubližuje jim. Ale nedivte se jim, vždyť proti nim stojí opět jen dítě.

Kde tkví pomoc?

Kde je vlastně pomoc? Pomůže někdo? Ano, děti si mohou pomoci navzájem. Jen je potřeba děti vychovávat k tomu, aby v takových situacích pomáhaly. Musíte jim vysvětlit, že postaví-li se proti agresorovi, agresor nezbije i je, neboť jich bude proti němu více.

Autor: Markéta Vlková

Markéta Vlková
Studentka práv s kreativní duší a láskou k životu. "Život se snažím vnímat a prožívat všemi svými smysly. A posledním smyslem člověka je jeho fantazie."

Komentovat

Email nebude publikován. Požadovaná pole jsou označena *

*

Scroll To Top